Před pár dny jsem na něčem pracovala a pokaždé, když jsem se podívala z okna, byla tam jiná situace: v průběhu několika hodin pražilo slunce, pršelo, sněžilo i padaly kroupy. A pak mi došlo, že je kolem „apríla“ a že tedy to pověstné aprílové počasí nezklamalo. Pak jsem si vzpomněla na pobyt v USA, kde výkyvy počasí předváděly neuvěřitelné eskapády. Vzpomínám si, jak jsem se po obědě opalovala na prvním jarním slunci a nádherných 21°a tentýž den večer nás vyháněli místním rozhlasem ze studovny, že prý zavírají „kvůli počasí“. Myslela jsem si, že je to vtip, resp. že trik personálu, jak si zkrátit službu. Vylezla jsem ven a na pár desítek metrů vzdálenou kolej jsem si razila tunel sněhem. Napadlo ho neuvěřitelných 1,5 metru, pročež zavřeli celý kampus. Za dva dny bylo počasí jako u nás v nejparnějším létě! U nás nezažíváme až takové extrémy, ale zato mám dojem, že počasí začíná vypadat „aprílově“ vlastně po celý rok. Teď to vypadá, že mám v úmyslu nadávat na počasí (neb asi nemám o čem psát, že?;-) Pravý opak je pravdou! Dospěla jsem k závěru, že nadávat na počasí je naprostý, a navíc dost nebezpečný nesmysl, ovšem důvody pro toto tvrzení mám možná jiné, než očekáváte…
Počasí je totiž docela dobrý trenažér. Nic totiž není černé nebo bílé, nic není dobré nebo zlé. Den střídá noc a teplo střídá chlad, zdá se, že tohle nám přijde celkem normální. Napadlo nás nadávat na to, že zapadá slunce? Považujeme to za normální koloběh v přírodě. I my sami máme různé své cykly. Ekonomika nebo firma též. Vždy se ale jedná o celek, a tedy logicky nemůžeme odmítat jednu část a druhou přijímat. Je to stejné jako u mincí, každá má dvě strany, ani by nás nenapadlo chválit jednu stranu a druhé nadávat (tedy pokud na ní zrovna není nějaký neoblíbený státník). To podstatné sdělení je ale v tom, že pokud budeme odmítat jednu část celku jako něco, co vnímáme jako „zlé“, odmítáme de facto celek. A ještě horší je skutečnost, že to naše odmítání je také čin, protože odpor je emoce a emoce je energie, kterou někam posíláme. Uvedu příklad, který si myslím každý vypozoroval: firmě se daří, čísla jdou nahoru a vše je OK. Pak se něco přestane dařit a pokud se zaměříme na to, co „se nedaří“, de facto tím ten nezdar jen posilujeme. Už jste někdy zkusili jít do projektu nebo důležitého jednání s tím, že se určitě nepovede? Vsadím se, že pokud jste byli takto „naladěni“ zcela jistě dopadlo jednání či projekt nevalně a pokazilo se přesně to, čeho jste se obávali nejvíce. V životě totiž dostaneme to, na co myslíme, kam se zaměřujeme, nebo – chcete-li – kam posíláme svou energii.
Z pohledu celku se navíc neděje nic špatně nebo dobře, ale prostě se to děje. Soud (význam) tomu dáváme až my. Pro někoho bude déšť vítaný, protože mu zaleje pole nebo zahrádku, druhý bude nadávat, protože zmokne cestou do práce. Tento příklad je asi všem jasný, ale všimněte si, jak rozdílný může být pohled na situaci jen podle Vaší nálady. Nedávno jsem absolvovala jednání, které bylo náročné, ale zdálo se mi, že velmi věcné a s dobrým výsledkem. Můj kolega, který na jednání byl se mnou, prskal jako namočenej kocour, jen co se za návštěvou zavřely dveře. Že prý to bylo strašné, arogantní, nevýhodné, zmatené a vůbec k žádné dohodě nedošlo. Kdyby na tom jednání neseděl na židli vedle mě, byla bych přesvědčená, že se musel potkat s někým úplně jiným v paralelním vesmíru.
Nic netrvá věčně, ani to, co se nám jeví jako zlé ale ani to, co se jeví jako dobré. Nejlepší je prostě věci brát, jaké jsou. Jak jsem psala, z nadhledu jde o celek. Právě proto, pokud čelíte nějaké příšerné situaci, je dobrou radou se zkusit na ní podívat z odstupu, v daný moment jakoby seshora, z několika metrů nebo klidně i z vedlejší galaxie. Druhý odstup může být časový: každá nepříjemnost je pro nás nepříjemností proto, že nás vyhodila z naší komfortní zóny. Pokud nejde o život a vyjití z komfortní zóny je stále v bezpečné části, pak je to moment pro učení. Často tyto lekce oceníme až s časovým odstupem, všechno zlé je tedy (skoro vždy) pro něco dobré.
50°6,913‘ N 14°30,296‘E, Petra Štogrová
