Na auditorské práci mě vždy fascinovalo, že mám možnost se podívat, jak probíhá výroba u mých klientů. A za těch více než 20 let v auditu jsem už auditovala téměř vše od Šumavy až k Tatrám, takže jsem měla možnost absolvovat exkurze do výroby v mnoha výrobních podnicích.
Musím říct, že každý výrobní podnik má svá specifika a především své kouzlo. Třeba nikdy nezapomenu na to, s jakou rychlostí paní pekařky v pekárně ve Strakonicích motaly vánočky. O takové rychlosti se běžnému smrtelníkovi může jen zdát, to bylo něco nedosažitelného.
Člověk se při exkurzi ve výrobě i dozví, co si má nebo nemá kupovat, např. když zazní z úst ředitele společnosti vyrábějící džusy, kolik jsou výrobní náklady na výrobu „skutečného 100% pomerančového džusu“ a srovná si to s tím, že v nejmenovaném řetězci stojí 100% pomerančový džus privátní značky o 50 haléřů méně než jsou tyto výrobní náklady. Raději jsem tenkrát nekomentovala fakt, že pro tento obchodní řetězec zrovna dodává ty „privátní“ džusy právě jejich výrobní společnost.
Občas je exkurze do výroby spojená i se zábavním vědomostním kvízem. Ve firmě vyrábějící nápoje mi pan ředitel dal do ruky plastovou zkumavku o průměru 2 cm a délce asi 15 cm a zeptal se, co si myslím, že to je. Byla to budoucí PET láhev.
Velice mi učarovala moje první exkurze v automotive, možná i proto jsem tam nějakou dobu následně působila. Představte si pytel granulí, velikostně jako větší granule pro domácí zvířata. Takové granule nasypete do vstřikolisů a teď hodně laicky řečeno se ty granule přesunou do formy, jak já jsem říkala „bábovičky“, kde se z těch granulí tepelným působením během krátké chvilky stane třeba palubní deska nebo dveřní výplň podle typu „bábovičky“. Pak jsme měli pracoviště, které jsem si pracovně přejmenovala na „Krtek a kalhotky“ – představte si velké „plátno“, které potřebujete co nejefektivněji nařezat bez velkých zbytků, ale zároveň neohrozit jeho tvar pro další zpracování, třeba kašírování, kdy se např. kůže spojí pomocí lepidla s plastickým dílem.
Nedávno jsem měla možnost se podívat do výroby v gramofonových závodech. Základ výrobního procesu byl vlastně hodně podobný jako v automotive, jen tím základem nebyly granule, ale takové „koláčky“, ze kterých se pomocí tepelného zpracování v lisech stala gramofonová deska. A i když jsem byla z automotive zvyklá na to, že vše musí být přesné na desetiny milimetrů, tak zde mě fascinovalo, že se lisem může z originálu na další desky zkopírovat naprosto přesný zvukový záznam. A nebyly to jen takové ty klasické černé gramofonové desky, které si pamatuji z dětství. Vyráběly se zde desky jakéhokoli tvaru, s jakýmkoli potiskem.
Každopádně, pravděpodobně ne všichni auditoři sdílí mé nadšení čerpat vědomosti přímo ve výrobě. Pamatuji si, jak si mi můj bývalý nadřízený kdysi stěžoval: představ si, že on už tak dlouho ty hutě audituje a nikdy neviděl, jak to tam vypadá. Tak to mě tehdy fakt pobavilo, protože já jsem do zmíněných hutí jezdila na exkurze do výroby už od svých cca 8 let v rámci výletů s naší školní BSP (Brigádou socialistické práce). Možná mi moje budoucí profese byla už tenkrát souzena.
