Únor je období, kdy zima trvá (dle mého názoru) už opravdu hodně dlouho a zároveň vyhlídka na sluníčko je ještě velmi vzdálená. Proto si v dnešním příběhu zavzpomínám na své první mezinárodní školení, kterého jsem se účastnila v září roku 1999 na Krétě.
Tehdy jsem měla za sebou kurzy pro úvodní dvě zkoušky ACCA, interní školení pro nové auditní asistenty a jednu auditní zakázku v Hulíně, při které jsem po večerech brečela, že tohle fakt nezvládnu a zvažovala dát výpověď, takže jsem se na školení se svými novými kolegy moc těšila.
Slečny z Travel Desku nám uspořádaly lehce dobrodružnou cestu. Zatímco kolegové ze slovenské kanceláře měli přímý let do Heraklionu, my jsme měli objednán let: Praha – Budapešť, Budapešť – Atény a Atény – Heraklion s mnohahodinovou přestávkou v Aténách. Naštěstí jsme s sebou měli velmi zcestovalého kolegu, který se ujal role průvodce, vyhlásil, že nebudeme čekat na letišti a vydáme se do města. Podívali jsme se díky němu na Akropolis a povečeřeli v typické řecké taverně. Kdo ví, jestli ji našel náhodou, nebo o ní věděl. Byla to útulná restaurace se zahrádkou na střeše rodinného domu s nádherným výhledem na město. Kolega domluvil s majitelem při cigaretce tříchodové menu za velmi výhodnou cenu. Pak nás čekal už jen návrat na letiště a krátký let z pevniny na ostrov, ale nikdy na něj nezapomenu. Byly tak silné turbulence, že se nám vylívalo pití, které nám letušky ještě stihly rozvézt, a přistání v Heraklionu jsme museli opakovat. Do hotelu jsme se dostali pozdě v noci, utahaní a ospalí, takže jsem ani pořádně nevnímala, kde jsem a jak to tam vypadá.
Až ráno za denního světla jsem zjistila, že jsme v nádherném prázdninovém komplexu s mnoha bungalovy umístěnými v rozlehlé zahradě, mnoha bazény, některé i se slanou vodou, a vlastní pláží. V zahradě se procházeli pávi a pštrosi. Připadala jsem si jako v jiném světě. Do té doby jsem při letní dovolené u moře byla vždy ubytovaná v menším hotelu s polopenzí, případně v chatce v kempu. Tady mě všude obklopoval luxus, který jsem si ovšem zavřená celé dny v chladné klimatizované místnosti nemohla vychutnat. Byla jsem tam přece kvůli školení, ne si užívat sluníčko a moře.
Naše česká skupinka se hned na úvod školení zviditelnila díky své výpočetní technice. Když nám školitelé řekli, ať si zapneme notebooky, tak všem zahraničním kolegům ihned naběhla obrazovka, otevřeli si zadání úkolu a začali pracovat. Nám se staršími notebooky Compaq Armada M300 to trvalo poněkud déle, takže když se nás po několika minutách zeptali, jestli už jsme si přečetli zadání a všemu rozumíme, odpověděli jsme, že stále startujeme a bohužel jsme tuto odpověď zopakovali ještě několikrát .
Asi není třeba zdůrazňovat, že jsme se vždy těšili na večer, až skončí školení a začne „život“. Musím říct, že číšníci v restauraci s námi měli velkou trpělivost a nosili nám další lahve vína ještě dlouho po večeři. Kolegové z bohatších zemí nespoléhali na vstřícnost číšníků a propařili celé noci v místních barech a na diskotékách, takže se během několika dní náš handicap vůči ostatním způsobený pomalými notebooky srovnal ☺
Po dvou týdnech jsme všichni odjížděli plni nejen nových vědomostí, ale i skvělých zážitků. Jen jeden kolega utrpěl v průběhu školení lehčí psychickou újmu kvůli kolizi s emu, kterou nám popisoval slovy: „Vracel jsem se dom a před dveřama emu. Tož nehádal jsem se s ním, počkal jsem, až odejde.“ ☺
Zpáteční cestu jsme absolvovali opět s mnohahodinovou, tentokrát noční přestávkou v Aténách, takže jsme ulehli v letištní hale na zem, pod hlavu si dali brašnu s naší věrnou Armadou M300 a čekali, až nás probudí hlášení, že gate s letem do Budapešti je otevřen.
Zpětně si říkám, jestli to byly efektivně vynaložené peníze ze strany zaměstnavatele. Buď jak buď, pro nás to byl skvělý zaměstnanecký benefit a ujištění, že máme čest pracovat ve firmě, které skutečně záleží na svých zaměstnancích.
