MÝTUS Č.7 – VÝROK S VÝHRADOU ZNAMENÁ, ŽE JE ÚČETNÍ ZÁVĚRKA ŠPATNĚ
Všichni mí klienti se jako čert kříže děsí toho, že by nedej Bože mohli mít výrok s výhradou. Ve většině případů samozřejmě výrok s výhradou znamená, že je v účetní závěrce něco špatně, ale nemusí to tak být vždy. Jedná se o případy, kdy auditor není schopen se na základě obdržených důkazních informací k něčemu vyjádřit.
Takovým klasickým případem, který se běžně dává i jako příklad výhrady, kdy opravdu nemusí být něco špatně je, když je auditor nominován pozdě, tedy po konci fiskálního roku, neměl příležitost se zúčastnit fyzické inventury zásob a neměl možnost se přesvědčit o fyzickém množství zásob jiným způsobem. Přiznám se, že jsem zatím nebyla v situaci, že bych neměla příležitost se zúčastnit fyzické inventury zásob a zásoby by byly materiální položka. Určitě bych se snažila přesvědčit klienta, že si spočítáme zásoby hned, když bude příležitost a odrolujeme pohyby zpět ke konci fiskálního roku, nicméně pokud společnost účtuje o zásobách způsobem B, taková možnost opravdu není a auditor nemá šanci se o stavu zásob ujistit. Bohužel se pak taková výhrada táhne i v dalším období, protože pokud se auditor neujistí o počátečním stavu zásob, má to vliv i na výsledovku jím auditovaného roku a následně v dalším roce na výrok ohledně minulého období.
Pak tady máme další typ případů, kdy teoreticky nemusí být nic špatně, ale auditor musí dát výhradu z důvodu, že nebyl schopen se o nějakém zůstatku přesvědčit. Pominu teď argumenty některých klientů, že „když to je v SAPu, tak to přece musí být správně a co na tom chci ještě kontrolovat“. Nejčastější případy, kdy tak trochu při auditu „bojujeme“ a z auditu se stává detektivní pátrání, jsou inventarizace účtů, kde jsou stovky/tisíce položek plusem a minusem, ale společnost v podstatě netuší, co je ke konci fiskálního roku součástí konečného zůstatku. Běžně se to týká účtů přijatých nebo placených záloh nebo účtů dohadných položek. V takových případech upřímně klientům říkám: „když nevíte vy, jak to mám vědět já jako auditor?“ a nechávám na klientovi, zda je nebo není schopen si připravit lepší dokladovou inventuru účtu, kterou jsem schopna zauditovat.
MÝTUS Č.8 – AUDITORA SI VYBÍRÁ FINANČNÍ ŘEDITEL NEBO HLAVNÍ ÚČETNÍ SPOLEČNOSTI
Určitě nejsem jediná z nás velké řady auditorů, kterým hlavní účetní, finanční ředitel nebo i majitel firmy asertivním způsobem řekli, že jsou opravdu nespokojeni s tím, jak je poškozuji, když jim říkám, že by měli zaúčtovat nějaké relevantní rezervy nebo opravné položky.
Takže kdo vlastně vybírá auditora? A je ten, kdo dle zákona vybírá auditora, v pozici říct auditorovi: vy děláte službu, za kterou vám platím, takže výrok bude takový, jaký ho chci já?
Pokud má společnost povinnost mít závěrku ověřenou auditorem, auditora dle §17 zákona o auditorech určuje nejvyšší orgán společnosti. Rozhodně to tedy není hlavní účetní nebo management. A upřímně, byla jsem kdysi v jejich pozici a tudíž vím, jak jednoduché může být upravit hospodářský výsledek společnosti k obrazu „zainteresovaných“, i když máte perfektně nastavené interní kontroly a jste auditovaní Big4.
Smutné je, když podobnou diskuzi vedu s majitelem firmy, tedy tím nejvyšším orgánem společnosti, který opravdu určuje statutárního auditora. V takovém případě si vysvětlujeme, že sice jako auditor mám smlouvu s klientem a ten mi za tuto službu platí, ale moje právní odpovědnost je vůči široké veřejnosti, ať už se jedná o financující banky nebo kteréhokoli obchodního partnera, který si může účetní závěrku společnosti stáhnout z veřejného rejstříku, a že v případě oprávněného soudního sporu vůči mně, jakožto statutárnímu auditorovi, mohu jít do vězení. Nemluvě o pravidelných inspekcích ze strany Komory auditorů nebo Rady pro veřejný dohled nad auditem, kteří dbají na to, aby osoby oprávněné vykonávat audit svou práci dělali řádně v souladu s Mezinárodními standardy auditu a další legislativou, a při zjištění nedostatků mohou udělit pokutu, případně auditorovi odebrat licenci. Navíc, nikoho přece nenutím zaúčtovat mnou identifikované nesprávnosti. Pouze, pokud tyto nesprávnosti přesáhnou hladinu významnosti, musím tyto skutečnosti uvést ve svém výroku, a je pak na zvážení uživatele auditované závěrky, aby si výrok vyhodnotil.
Na závěr ještě upozornění ohledně určení auditora v případě povinného auditu a výpovědi smlouvy s auditorem. Určení auditora by mělo časově předcházet datu podpisu smlouvy s auditorem. V opačném případě by společnost mohla být nařčena z toho, že nesplnila požadavek povinného auditu. Přiznám se, že netuším, zda již takový případ v praxi nastal.
K výpovědi smlouvy budu citovat §17a, bod 4 zákona o auditorech, který říká, že „Rozdílnost názorů na účetní řešení nebo auditorské postupy není důvodem pro výpověď závazku ze smlouvy o povinném auditu nebo odstoupení od smlouvy o povinném auditu.“ Bod 5 stejného § zákona dále stanoví, že: „Výpověď závazku ze smlouvy o povinném auditu nebo odstoupení od smlouvy o povinném auditu účetní jednotkou, auditorskou společností nebo statutárním auditorem vykonávajícím auditorskou činnost vlastním jménem a na vlastní účet oznámí účetní jednotka, auditorská společnost nebo statutární auditor vykonávající auditorskou činnost vlastním jménem a na vlastní účet neprodleně Radě; smluvní strana, která závazek ze smlouvy o povinném auditu vypověděla nebo od smlouvy o povinném auditu odstoupila, uvede v oznámení důvody, pro které k výpovědi nebo odstoupení došlo.“ Docela by mě zajímalo, kolik oznámení již Rada pro veřejný dohled nad auditem obdržela, kde ať už účetní jednotka nebo auditor uvedli jako důvod nesouhlas s výrokem auditora.
