Sedím opět v lodním salonu, venku zuří poryvy větru o síle malé vichřice, telekomunikační signál vypadává. Moje loď je naštěstí v bezpečí, stálo mě to trochu nervů, spousta slané vody po lodi, ve vlasech a obličeji. Poté, co jsem ze sebe stáhla mokré oblečení jsem si s chutí uvařila čaj. Připomenulo mi to Angličany, kteří skoro ve všech vyprávěních o obtížných situacích na moři, začali vždy tím, že si šli uvařit čaj. Když to vypadalo na boj o život, přidali do něj brandy. Automaticky jsem udělala totéž, ale až ex post.
Co mě vždy znovu uvádí v úžas, je vlastnost moře změnit se během pár chvil. V jednu chvíli si plachtíte po azurově modrém moři, za půl hodiny se probíjíte zčernalou, zpěněnou, stříkající nestvůrou. Pak už stačí opravdu jen málo a vážně je to na to si dojít pro to brandy a vzápětí pro EPIRB bóji. Musím říci, že je to docela dobrý trénink pro všechny životní situace, nejen na moři. Jen s obavami sleduji, jak málo lidí má respekt k tomu, co se může přihodit. Jedou jakoby „nadoraz“, riskují, neberou potencionální rizika vážně. Možná jim to devětkrát „projde“, ale co když po desáté ne? Ano, patřím mezi ty, kteří hlásají, že negativní myšlenky vytvářejí negativní situace, tj. pokud budu myslet na nejhorší, nejspíš se mi to opravdu vyplní. Tím ale neříkám, že bychom neměli být připraveni na nejhorší. Říká se, že štěstí přeje připraveným, to platí i pro složité momenty anebo situace, které se mohou snadno zvrtnout.
Pozoruji, že jsme příliš propadli iluzi bezpečí, všechno je označené, vytyčené, bezpečností pokyny všude včetně toho, jak si správně mýt ruce, odevšad na vás vyskakují nějaká omezení „pro vaše bezpečí“, tohle není zdravé, tohle dělejte tohle ne, sem se nechodí, sem se nestoupá, bezpečnostními kontrolami různého druhu procházíme zcela automaticky a naše auta mají víc bezpečnostních prvků než měla letadla před dvaceti lety. Pak přijde bouře, povodeň nebo jiná pohroma a všichni hledají viníka. Jenže problém je jinde. Pokyny nás (možná občas) navádějí správným směrem, ovšem jejich dodržování nezajistí automaticky stoprocentní bezpečí. Navíc za to, v jakém bezpečí budeme, jsme stále zodpovědní my sami, nemůžeme to hodit na nějaký spletitý systém kontrol a pokynů. To, co nás ohrožuje, můžeme leda dobře poznat a respektovat, rozhodně to nemůžeme odsunout kompletně na starost něčemu mimo nás. Na moři vám tohle dojde automaticky a velice rychle. Doufám, že nám to dojde i na souši a vezmeme si odpovědnost za svoje životy zpět do vlastních rukou.
43°38.178‘ N 15°42.257‘E, Petra Štogrová
