Po delší době vás opět zdravím. V dnešním příběhu se vrátím na přelom tisíciletí, kdy jsem začala pracovat jako asistent auditora v Olomouci. Ve srovnání s některými jen o něco staršími kolegy, kteří vzpomínali, že dělali auditní testy i na papíře, jsem byla šťastlivec, který začínal svou auditorskou kariéru už s notebookem. Dokonce jsem si krátce před nástupem do práce koupila i svůj první mobilní telefon.
Nicméně věci, které nám nyní přijdou jako naprostá samozřejmost, v té době byly spíše sci-fi. Vlastně dodnes nechápu, jak jsme si dokázali s klienty předávat podklady k auditu na disketách, které měly kapacitu 1,44 MB (a to teda pamatuju i diskety s nižší kapacitou, přestože velikostně byly větší). Pravda o export účetního deníku jsme si mohli nechat jen zdát, ale základní data jako obratová předvaha, salda nebo registry se tam vešly. Bohužel ne vždy v excelu, často to byly soubory .txt, a to pak občas byl takový auditorský oříšek takové sestavy přechroustat do excelu, aby se s nimi dalo pracovat. Nutno říct, že jsme si vždycky nějak poradili a sdíleli mezi sebou know-how s postupy, co je třeba udělat pro každou variantu sestavy, se kterou jsme se u klientů kdy setkali. Další dokumenty jako smlouvy nebo zápisy valných hromad jsme samozřejmě získávali jako kopie v papírové podobě.
Každopádně i tak občas nastala situace, že se něco na disketu nevešlo a klient se nám nějaký dokument snažil poslat mailem. A v ten moment začal boj v týmu o telefonní linku. Samozřejmě vyšší bere, takže právo být připojen k telefonní lince měl hlavně senior (vedoucí zakázky), my asistenti ve výjimečných případech, když jsme opravdu očekávali něco urgentního. Dalším nezbytným předpokladem pak ještě byla dostatečná rychlost telefonní linky u klienta. Pamatuju si, že jsem jednou byla připojená asi 54 minut, ale dokázala jsem stáhnout jen hlavičky mailů, mail žádný bohužel ne. Takže jsem během týdne většinou jen dokázala sledovat, co najdu v inboxu, až v sobotu přijdu do kanceláře a připojím se na pevný internet. Jindy než o víkendu jsem se bohužel do kanceláře nedostala při pracovním režimu, kdy jsem v pondělí ráno přišla do kanceláře s kufrem a v pátek večer jsem se tam zase s kufrem vrátila. To bohužel nedokázali pochopit nadřízení z pražské kanceláře, kteří byli stále relativně on-line a jednou jsem si vyslechla opravdu hodně nepěkný monolog holandského manažera, kterého jsem z jeho pohledu týden ignorovala, protože nedokázal pochopit, že když mi pošle mnohaMBajtový email a jsem v Ostravě, že si ho nemůžu jít večer stáhnout do kanceláře a reagovat. Z jeho pohledu bylo prostě zcela samozřejmé, že každý, kdo je u klienta, tak večer přijde do kanceláře a stáhne si maily.
Veškerá naše práce byla samozřejmě off-line, takže každý večer jsme cca půl hodiny před plánovaným odchodem od klienta započali zábavné cvičení, které spočívalo v předání naší práce seniorovi zakázky. Práci jsme si předávali samozřejmě opět na těch disketách s kapacitou 1,44 MB, takže cílem bylo rozložit své pracovní soubory tak, aby
se ideálně vždy jeden celek vešel na jednu disketu a transfer dokumentů se nemusel rozdělovat, protože tyto malé barevné diskety byly zároveň záludné, transfer dokumentů se občas nepovedl a mohlo se začít znova. Jaká nastala úleva, když se pak po několika letech objevila přepisovatelná CD a „vypalovačky“.
Také naše auditní postupy tenkrát byly poněkud jiné. Dodnes vzpomínám, jak jsem testovala přes 500 položek na detailní test nákladů v jednom velkém výrobním podniku v Ostravě a pobíhala v prosinci z jedné budovy areálu do druhé, zatímco jiná asistentka si užívala sice ne úplně útulnou, nicméně teplou kancelář, připravovala pro klienta celý týden konfirmační dopisy a jediný problém, který řešila, byl, co může být měna „SIL“ v saldu pohledávek. Co by to tak asi mohlo být, přece každého člověka z Ostravska, jako jsem já, bez přemýšlení napadne, že to je rakouský šilink.
A jak vypadá auditorský život v hotelech? O tom si povíme v mém příštím příběhu.
