Když někomu řeknu, že jsem strávila 17 let v Big4, tak tomu většinou nemůžou uvěřit. Pravda, fluktuace v Big4 je opravdu vysoká a málokdo se může zařadit do inventáře společnosti jako kdysi já. Nestrávila jsem celých 17 let na jednom místě, po 9 letech jsem se na 3 roky přesunula do regionální kanceláře Deloitte Central Europe na pozici Deputy Director of Independence a i poté, co jsem se vrátila zpět do auditu, jsem částečně pracovala jak pro audit, tak pro regionální kancelář v oddělení Reputation and Risk Management. Mí nadřízení to nazývali, že „nevím, co vlastně chci“. Pravda, možná jsem nevěděla přesně, co chci, každopádně jsem přesně věděla, co nechci: nechtěla jsem zůstávat v rutině, potřebovala jsem nějakou změnu, motivaci k tomu, abych naplno a se vší energií jela dát. Často jsem dostávala nabídky zvenčí, které jsem odmítala, snad jen jednu jsem doopravdy zvažovala, a to, když se jedna polská auditorská společnost rozhodla expandovat do České republiky a nabídla mi místo partnera, který by vedl českou pobočku. Můj nejlepší kamarád mi to rozmluvil poměrně trefnou argumentací: Proč chceš hrát za Baník, když hraješ za Real Madrid? Tento argument mu vydržel několik dalších let, protože jsem pracovala na většině jeho španělských zakázek, takže se samozřejmě snažil o sto šest mě udržet.

Nicméně, právě jedna ze španělských firem mě nakonec zlákala. Můj klient z oblasti automotive globálně koupil celou divizi jiné skupiny, která vyráběla vnitřní části automobilů. V České republice se jednalo o jednu společnost, resp. divizi společnosti, která nově začala fungovat jako samostatná společnost. Když jsem tam jela na audit poprvé, bylo v podstatě jasné, kdo se stane finančním ředitelem – kontrolor této divize. Ale i tak, když jsem se svým týmem seděla v malé zasedačce bez oken, kde se téměř nedalo dýchat a má kolegyně tam s jedním chlapcem z logistiky řešila rozdíly mezi tím, co náš asistent napočítal během inventury zásob a stavem, který měli v registru, přišlo mi v podstatě velmi roztomilé, jak ten chlapec zběsile listoval inventurními archy tam a zpět a snažil se dohledat, cože to vlastně s naším kolegou během inventury napočítal. V ten moment jsem si řekla, že by vlastně nebylo úplně marné se tady stát finančním ředitelem. A jak se říká: dávej si pozor na to, co si přeješ, protože přání se plní. Když jsem tam přijela podruhé, na pozici finančního ředitele byl dočasně nominován finanční ředitel sesterské společnosti, protože s tím kontrolorem se pan ředitel rozloučil, takže jsme si vždycky jednak ladili program, kde který den, resp. půlden budeme, abychom dokázali pořešit co nejvíce záležitostí auditu. Časem, když si občas tento dočasný finanční ředitel postěžoval, že pořád nemůžou najít finančního ředitele, jsem si z něj začala dělat srandu, že mu snad budu muset poslat svůj životopis. Po několika dalších měsících, když už jsme většinu auditů této skupiny měli dokončených, mi zavolal, jestli jsem si dělala jenom srandu, nebo jestli bych opravdu mohla uvažovat o tom, že bych přijala pozici finančního ředitele. No jasně, že bych dokázala. Vždyť to byl můj sen pracovat pro rodinu, která dokázala z „garážovky“ vytvořit celosvětové impérium.

V době, kdy jsem nastupovala, už byl ten „chlapec z logistiky“ manažerem oddělení logistiky a během cca půl roku vyrostl na pozici generálního ředitele, což bylo důvodem, proč jsem zůstala celé dva roky, protože se jednalo o člověka, který přemýšlel stejným způsobem jako já a často jsme si odpovídali na otázky dříve, než jsme je vyslovili nahlas. Bohužel ostatní členové managementu měli poněkud jiné smýšlení a bylo pro mě čím dál tím více obtížnější veškeré dopady tohoto smýšlení do finančních výsledků nějak korigovat.

Když si na tu dobu zavzpomínám, tak jsem se vlastně jen dvakrát cítila šťastná. Poprvé to bylo, když jsem obdržela email ze španělské centrály, z interního auditu, který začínal slovy: Ahoj Heleno, píše Ti zase po dlouhé době Sandra. Asi si řeknete, jak jsem mohla být šťastná, že mi píše někdo z interního auditu, když to znamená další práci, ale Sandra byla v Deloitte člen skupinového auditního týmu tohoto klienta a následně jsem se dozvěděla, že odešla z Deloitte ve stejné době jako já a začala pracovat na centrále v Burgosu, takže když mi napsala, měla jsem pocit, že mám zase zpátky svou rodinu. Ten druhý moment byl, když k nám do společnosti zavítal osobně pan majitel a měla jsem možnost mu podat ruku.

Jednoho dne, když už toho na mě bylo opravdu hodně, jsem měla možnost si popovídat s jedním velmi moudrým mužem, který mi vysvětlil, že si svůj život zbytečně komplikuju tím, že si odpovídám na otázky jinak než ANO nebo NE. Jistou logiku to mělo, ale svět není jen černý a bílý a na všechny otázky si nejde takto jednoduše odpovědět. Položila jsem mu otázku: A co byste dělal, kdybyste měl něco, co jste si vždycky přál a pořád to moc chcete, ale to NĚCO je spojeno s něčím, přes co se nedokážete přenést. Ten moudrý muž se na chvíli zamyslel a pak mi řekl: Zeptal bych se sám sebe, jestli to pořád tak moc chci i za tuto cenu. No, tak to už pro mě byla mnohem uchopitelnější otázka a i když mi to rvalo srdce, další den ráno jsem nesla svému „chlapci z logistiky“ výpověď.

Vlastně jen náhoda tomu chtěla, že jsem se vrátila zpět do auditu, protože v den, kdy jsem podávala výpověď, jsem nebyla rozhodnutá, jakým směrem se chci vydat. Jediné, co jsem věděla, bylo, že chci dělat něco, co mi bude dávat smysl. Po dalších dvou a půl letech jsem založila svou vlastní auditorskou společnost, konečně našla smysl v tom, co dělám. Buduji si svůj vlastní tým a vychovávám třeba i své budoucí partnery.

Helena Šulcová

Jednatelka – Managing Partner