Auditorský svět je neodmyslitelně spojen s životem v hotelech. Prvních pět let mé práce v auditu, tedy až do mateřské, jsem pravidelně odjížděla na zakázku v pondělí brzy ráno, případně i v neděli odpoledne a vracela se domů v pátek večer. Pro člověka, který nemá rodinu, to je v podstatě zajímavý život být každý týden někde jinde a poznávat nová místa… tedy pokud to je každý týden jiné místo. Já jsem během svého prvního roku v auditu poměrně dlouhou dobu trávila se svou kolegyní díky velké poradenské zakázce v jednom hotelu v Ostravě. Po nějaké době už nás slečna v lobby baru začala brát jako „domácí“, a když jsme si tam přišly sednout, rovnou před kolegyni postavila skleničku červeného vína a neperlivou vodu a přede mě skleničku bílého vína a jemně perlivou vodu. Nebylo třeba si objednávat. Jednou večer jsme se takhle vracely z restaurace s myšlenkou, že si ještě na chvilku sedneme na bar… když jsme se blížily k hotelu, nejdříve jsme slyšely hrozný řev a poté i viděly zástupy mladých lidí, z převážné části ženského pohlaví. Po nějaké době se nám naštěstí podařilo se probojovat až ke vstupu do hotelu, kde nás poznali a pustili dovnitř. Když jsme se vyděšeně zeptaly, co se to děje, tak pán z ochranky suše prohlásil: ale nic, jen Lunetic. Chápavě jsme odpověděly: aha, bar jsme ten večer raději vynechaly a odebraly se do postele, i když usnout za řevu: Vaškuuuu, Vaškuuu, já tě miluju, Vaškuuu, já tě chci, Vaškuuu, já ti dám zadarmo apod., to člověk mohl jen doufat, že se holky brzy unaví a rozejdou se. Jediné, co mě mohlo hřát u srdce, bylo, že Vašek, kvůli kterému byla více než stovka lidí před hotelem, je vzdušnou čarou někde blízko mě, ale fanoušek Luneticu jsem nikdy nebyla 🙂
Párkrát, když nás bylo v Ostravě více, tak jsme se vydali na večeři k nám domů do Orlové. Maminka byla ráda, že má možnost mě vidět a hlavně… někteří mí kolegové byli na rozdíl ode mě zdatní jedlíci, takže ještě dnes, po více než 20 letech maminka vzpomíná na kolegu, který „vždycky dobře pojedl“ (= snědl asi 5 řízků)!
Za ty roky strávené v auditu jsem si udělala poměrně bohatý obrázek o hotelích v České republice, a tak nějak jsem si zvykla na samozřejmosti jako že člověk ráno v hotelu dostane snídani a večer si někam zajde na večeři do restaurace, takže se o nic nemusí starat.
A ejhle, všechny tyhle jistoty se zhroutily s nástupem COVID-19. Když už zase bylo možné jezdit za klienty a vydala jsem se se svým týmem shodou okolností do stejného hotelu v Ostravě (já tam prostě z nostalgie jezdím vždy, když jsem v Ostravě), tak jsme zjistili, že je restaurace zavřená, i když dle vládních nařízení mohly hotely vařit pro hotelové hosty, takže jsme si museli něco ulovit ve městě, vyžádat si k tomu umělohmotný příbor a sníst si to u konferenčního stolku na pokoji, což pro nás byla nová zkušenost co se týče kultury stolování! Každopádně nám to vynahradili u snídaně, opět vzhledem k pandemickým opatřením nebyly povoleny klasické švédské stoly, takže nám každému přinesli ze všeho něco, což znamenalo, že když jsme seděli tři u stolu, tak to paní neměla kam pokládat. Druhý den už jsme si předem požádali jen o část snídaňové porce s tím, že se rozdělíme! Jaký pocit štěstí nás s kolegyní zachvátil, když další týden v Olomouci byla večer otevřená hotelová restaurace.
Kvůli pandemii také ne všechny hotely vždy fungovaly a člověk občas musel vzít zavděk jedinému otevřenému hotelu poblíž klienta. A zkušenost v jednom hotelu nás naučila, že v některých lokalitách je rozumnější varianta pro ubytování evidentně penzion. Zmíněný hotel vypadal dle webových stránek a také v reálu zvenku a na recepci jako standardní průměrný hotel. Lehkým varováním bylo, když se recepční jen tak mimochodem při našem odchodu na večeři zmínil, ať si vezmeme klíče s sebou a nenecháváme je na recepci, protože bude za chvíli odcházet a nedostaly bychom se zpět dovnitř. Zeptaly jsme se, jestli v celém hotelu budeme samy dvě a odpověď recepčního: „Ne nebojte, ještě tady jsou dlouhodobě ubytovaní tři zahraniční brigádníci.“ nás příliš neuklidnila. Nad ránem mě vzbudil hrozný kravál jako by někdo něco rozbíjel. Nejdříve jsem si myslela, že ten hluk jde z ulice a jen doufala, že moje auto zaparkované před hotelem zůstane bez újmy, ale po nějaké době jsem zjistila, že se ten hluk přibližuje, jako by někdo vždy vešel do nějakého pokoje, tam vše zpřeházel a šel po chodbě do dalšího pokoje, až jsem nakonec slyšela, jak bere za kliku mého pokoje. Samozřejmě jsem měla zamčeno, ale přiznám se, že jsem byla v takovém šoku, že jsem ani nevnímala, jestli zkoušel i kliku naproti od pokoje mé kolegyně, nebo rovnou odešel, vnímala jsem jen vzdalující se kroky, trochu se uklidnila, a nakonec znovu usnula. Snídaně v podstatě také probíhala jako v hotelu duchů: chladná ponurá místnost s připraveným jídlem, dezinfekce a jednorázové rukavice …. nepotkaly jsme ani živáčka, ani mrtváčka. Po snídani jsme si sbalily věci, na recepci řekly, že rušíme zbytek pobytu a během dne se nám podařilo najít velmi příjemný malý rodinný penzion, který jsme měly v podstatě pro sebe, a navíc jsme měly jistotu, že tam s námi je celou noc paní domácí.
Holt i my auditoři jsme jen lidi a potřebujeme mít v noci pocit bezpečí 😊
