Dnes vám předložím návod na velmi silnou zbraň s krátkodobým až střednědobým doletem. Jde o motivaci, která dokáže zabíjet nebo překonávat nepřekonatelné, což z ní činí dobrého sluhu, ale špatného pána. Proto dopředu raději varuji všechny HR aktivisty před zneužíváním! 😉 Jak tato zbraň funguje demonstrují moje dva osobní příběhy, které sice vůbec nesouvisí s mořem a jachtingem, nicméně jsou tak neuvěřitelně kontrastní a výmluvné, že jsem si je zapsala do svého lodního deníku…
Příběh první – jak zabít talent jednou ranou
Jako dítě jsem vždycky lezla po výškách: na skříně, stromy, střechy, komíny, stožáry, skály, lezla jsem i do jeskyní a taky se potápěla do podvodních jeskyní. Nebála jsem se výšek, neměla klaustrofobii a nikdy jsem nikam nespadla. Nijak jsem nehazardovala se životem (i když se to ostatním mohlo tak jevit), byla jsem si jistá tím, co dělám, neriskovala jsem, prostě si to užívala. Pak mě jednou skupinka kamarádů „vyhecovala“, že půjdeme lézt na skálu, dle jejich slov pro začátečníky. Pro mě jediná „novinka“ měla být tedy v tom, že polezu „profesionálně“, tedy se skobami, tím bílým práškem na ruce, speciálními botami… prostě vším tím profi vybavením. Už mě mělo varovat, že pod skálou byla přišroubovaná měděná deska jako pomníček horolezcům, kteří se na ní zabili. Zkraje trasy byl převis, který mě vyděsil k smrti a také dost vyčerpal, zažila jsem ten pocit „tak tohle prostě nedám“. Překonala jsem sebe i převis, vždyť to měla být „stěna pro začátečníky“ a vydrápala se nahoru. Po výstupu mě přepadla vlna šílené chemie. Pochopila jsem, že tohle má být ten „adrenalinový zážitek“, který se mi ale ani trochu nelíbil, neužívala jsem si ho, naopak, od té doby mám odpor ke všemu, co slibuje adrenalin nebo jiná drogová opojení. Nejhorší na tom ale je, že tento zážitek totálně zabil moji lásku k lezení, už jsem nikdy nevlezla na skálu, i těm tréninkovým se vyhýbám obloukem. Přitom s tím mým solidním, byť amatérským základem a zjevným talentem jsem klidně mohla být aspoň průměrná horolezkyně nebo speleoložka!
Příběh druhý – vítězství ducha nad hmotou
Můj kamarád z dětství se věnuje vojenské historii a střelbě. Má úctyhodnou sbírku zbraní a jezdí pravidelně trénovat střelbu včetně taktické a obranné střelby. Všechny rozhovory s ním se brzy stočí k paralelám situací a pravidel z bitev anebo jsou alespoň prošpikované terminologií, citáty a faktografickými informacemi z různých ozbrojených konfliktů. Paralely mezi poučeními z bojů a řízením firem mě sice zajímají (ostatně já také pracuji s paralelami mezi jachtingem a řízením lidí), ale můj vztah ke zbraním není zdaleka tak vášnivý. Mám z nich tak trochu strach, nesnáším ten kravál, co vydávají a rozhodně to není činnost, kterou bych si vybrala na prvním místě při rozhodování o tom, jak naložím s volným časem. Můj kamarád naštěstí není žádný fanatik, nácek nebo agresor, takže jeho zájem je věcný a faktický, nikoliv ideologický a proto, když před několika dny pořádal akci pro své klienty a známé, neodmítla jsem pozvání, které jsem navíc šikovně využila k pozvání mých klientů, o kterých vím, že mají ke zbraním a střelbě blízko a že je to na rozdíl ode mě velmi baví. Na střelnici se tak sešla skupinka lidí, kteří se zájmem probírali technické parametry několika desítek krátkých i dlouhých palných zbraní, procházeli si katalog, ve kterém můj kamarád představil nejen detaily původu a rozšíření zbraně, ale například i zajímavosti z historie anebo fotky z filmů a počítačových her, kde se daná zbraň byla k vidění. Kamarád připravil celou akci, jak se říká, s láskou a péčí. Věnoval se lidem, vysvětloval, prováděl profi instruktáž, dbal o bezpečnost a pravidla. Závidím mu tu schopnost pamatovat si všechna fakta, a ještě o nich umět poutavě vyprávět. Navíc si všichni mohli vyzkoušet, co chtěli v dostatečném čase a tempu. Pozorovala jsem to ševelení kolem sebe a zjistila jsem, že ač je to téma, které není moje srdcovka, byla na střelnici úžasná atmosféra zřejmě vytvořená zájmem a podpořená schopností citlivě a poutavě přiblížit toto téma komukoliv bez ohledu na původní intence či talent.
Co z obou příběhů vyplývá? V DANÝ MOMENT/AKTUÁLNĚ záleží více na tom, JAK vám někdo věci představí, než CO to je a jaké jste měli doposud k dané věci vztah nebo předpoklady. Fascinuje mě, že činnost, na kterou máte evidentně buňky, dokáže někdo zabít nevhodným přístupem, stejně jako na druhou stranu osobní zájem vás může nadchnout k něčemu, co byste si dobrovolně nikdy nevybrali. Když o tom tak přemýšlím, moje kariéra byla do nedávna o dělání věcí, které měly tento pozitivní náboj, aniž by se vždy zakládaly na racionálním zvážení mých možností a talentů. Určitě jste to zažili také, například ve škole. Matematiku, na kterou jsem měla evidentně talent mě znechutila učitelka na základce svou soustavnou šikanou. K matematice jsem se vrátila až po neuvěřitelných třiceti (!) letech. V kontrastu s tím předmět, na který buňky nemám, mě ohromně bavil díky skvělé profesorce na gymplu, až jsem šla v tomto směru studovat vysokou školu! Vzhledem k tomu, že se tento nerovnovážný stav u mě nedávno vyrovnal, tvrdím, že síla motivace je sice obrovská, a tedy vás může vychýlit z dráhy anebo přimknout na jinou cestu na pěkně dlouho, ale nemyslím si, že je to pro vás zdravé. Mám pocit, že dnešní HR svět pracuje s motivací jako s tou drogou, co jsem zažila na skále. Pokud vás různí koučové a HR kouzelníci „motivují“ k něčemu, co je krátkodobé a zároveň aktuální akorát pro ně (a firmu), slaňte dolů a utečte od toho.
50°06’27.0″N 14°27’04.3″E, Petra Štogrová
