Vyslechla jsem si v posledních dnech dva nápadně podobné příběhy. Scéna první: Majitel etablované české firmy a velice známé značky (fakt ji znáte všichni) odpověděl na mou otázku „jak se mu daří“ vyprávěním o tom, že se mu daří držet firmu jakž takž nad vodou, ale nepomáhá mu fakt, že stát jako tradiční odběratel jeho produktů nyní preferuje jiné, zahraniční dodavatele. Důvody, které mu pro toto rozhodnutí sdělili, ale vůbec nevykazují známky objektivního rozhodování, tedy například porovnání ceny a kvality plus zhodnocení zkušeností s touto značkou (odebírají ji již 30 let). Namísto toho jejich zdůvodnění vypadalo jako reakce na větu „proč sis koupil nový šampon?“, protože mému známému prostě sdělili, že si „chtějí čistě pro změnu zkusit nějakého zahraničního dodavatele“. Druhý příběh mě ale navedl k tomu, co je možná za tímto, zdánlivě náhodným a dětinským rozhodnutím a že to možná nebude tak nevinné…
Scéna druhá: Moje známá, podnikatelka, která v devadesátých letech zachránila tradiční tkalcovnu a od té doby s celou rodinou a pár zaměstnanci dělá poctivě rukama a hlavně srdcem svou práci, byla požádána českým monopolním zadavatelem, aby vyrobili urgentně naprosto unikátní látku. V době covidové téměř nemožný úkol, ale díky vlastní práci, zapojení rodiny, přemlouvání dodavatelů, osobnímu jednání a pár zázrakům se zakázku podařilo vyrobit a dodat na místo určení. Velkopanské manýry zřejmě postihly dámu, zastupující odběratele, látku odebrala, ovšem zaplatit odmítla.
Pro oba příběhy je společná linka v tom, že (někteří) Češi si nepomáhají, naopak, buď nevědomky, a nebo úmyslně, namísto hození záchranného lana, házejí svým spoluobčanům klacky pod nohy. Když soused má kozu, tak ať jemu ta jeho chcípne! Je docela možné, že se toto nechutné pravidlo bude akceptovat právě v této době, protože snad každého z nás postihla nějaká újma a může se cítit poškozen, ohrožen či omezen a tedy „přišel o svou kozu“, tak ať tedy sousedovi chcípne ta jeho taky. Přístup v podobě podání pomocné ruky s tím, že pomohu-li já, bude to dobré pro všechny, není zřejmě v arzenálu (některých) lidí, kteří se nějak dostali k moci rozhodovat o osudu jiných, aniž by nesli skutečnou tíhu své zodpovědnosti. Oba dva moji známí jsou evidentně patrioti, oba dva zachránili kus „českého dědictví“ a tak velmi neradi připouštěli, že budou napříště bohužel muset preferovat zahraniční partnery, neboť se k nim v zahraničí odběratelé chovají slušně a férově (na rozdíl od těch českých). Opravdu velmi těžko se toto poslouchalo…
Když budete mít v posádce na lodi člověka, který nebude táhnout za stejné lano, co uděláte? Pokusíte se ho srovnat a pokud se nepolepší, při první příležitosti ho vyloučíte z přepravy. Škoda, že to tak snadno nejde v kultivaci solidarity mezi mocnými odběrateli a lokálními dodavateli! Škoda, že to není zúčastněným jasné, jako na moři, kde jsme také na jedné palubě, která nás přirozeně spojuje. Smyslem podnikání není jenom generovat zisk, ale kultivovat prostředí kolem sebe, mít dlouhodobou udržitelnost a nějaký hlubší smysl a poslání. To platí i o obchodních rozhodnutích. Tím samozřejmě nevolám po žádné „pozitivní diskriminaci českých podnikatelů“, ale spíše po férovém jednání s vědomím a zodpovědností za dopady, jaké moje rozhodnutí budou mít. A proto budu dál při svých obchodních i nákupních rozhodnutích preferovat české a lokální dodavatele, i když vím, že je to jen kapka v moři…
50°06’27.0″N 14°27’04.3″E, Petra Štogrová
